Vojenská kariéra
Ferdinand Antonín Čenský byl nedobrovolně český vojín, později důstojník v rakouské armádě, překladatel němčiny, italštiny, polštiny, spisovatel, novinář. Profesor českého jazyka a literatury na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě . Osm let učitel mladého Ferdinanda D´Este a jeho bratra. Posmrtně mu byl udělen predikát Čenský z Činova. Pocházel z rodiny obchodníka a obecního starosty. Studoval na gymnáziích na Starém Městě pražském a v Německém Brodě a filozofii v Praze. Profesorem mu byl Jan Pravoslav Koubek, seznámil se s Karlem Havlíčkem Borovským. Už jako student přispíval do časopisů. Stal se spoluredaktorem studentského týdeníku Růže, jehož šéfredaktor V. P. Kleinert ho zkontaktoval s Vávrou Haštalským. To mu umožnilo psát do Večerního listu, Včely a Pražských novin. Jeho novinářská kariéra skončila roku 1851. Tehdy zemřel Augustin Smetana a Čenský o něm napsal životopisný článek, který vyvolal velkou nelibost úřadů. Večerní list byl zastaven a Čenský po osmiměsíční vyšetřovací vazbě odveden na vojnu k 11. pěšímu pluku, který měl sídlo v Písku. Pochodoval s ním třicet dní přes Jindřichův Hradec, Plzeň, Cheb, Hof a Bamberk do Mohuče , kde následovala tvrdá cvičení v nezdravém prostředí. Kvůli prachu na cvičišti tam onemocnělo na oči 800 vojáků. Čenský ale vydržel a získal si důvěru vojáků i velitelů. Roku 1853 byl povýšen na desátníka, 1854 na šikovatele. Svěřili mu vedení transportu do Itálie. Ve volném čase se učil vlámsky a italsky, překládal a pod pseudonymi psal články do pražských a brněnských novin. Roku 1853 na sebe upozornil uspořádáním několika českých divadelních představení ve Frankfurtu; Protože všichni účinkující byli vojáci, hráli v nich muži i ženské role. V roce 1856 byl převelen do Itálie, kde sloužil postupně ve městech Ferrara, Bologna a Benátky. V roce 1859 bojoval u Cremony, Pavii, Melegnana i Solferina.
Významné osobnosti doby v životní dráze F. Čenského
Karel Havlíček Borovský
Zakladatel politického novinářství, spisovatel a básník. Myslitel evropského typu, zastánce politického a ekonomického liberalismu. Svojí básnickou tvorbou výrazně ovlivnil vývoj české satiry. Statečným zápasem s rakouským absolutismem i tragickým osudem se stal symbolem boje proti útlaku, věrnosti ideálům demokracie a svobody.
Kupci Matěji Havlíčkovi a jeho ženě Josefíně Dvořákové, dceři sládka z Horní Cerekve, se 31. října 1821 v Borové u Německého Brodu narodil syn Karel. „Přišel jsem na svět mrtev a jenom násilím mne přivedli k sobě,“ tak vzpomíná na své první chvíle sám novinář. Byl zasmušilý, přemýšlivý, samotářský a umíněný, i když finančně zajištěný díky otcovu kupeckému talentu. Měl nejeden konflikt s rodiči a přilnul k místnímu vikáři Janu Brůžkovi a učiteli Antonínu Línkovi, kteří tak měli na jeho počáteční výchovu velký vliv. Osmiletý Havlíček po studiu v Borové nastoupil na rok do školy v Jihlavě. Poté přestoupil do Německého Brodu, kde počínaje školním rokem 1832-33 navštěvoval šest let klasické gymnázium. To bylo proslulé v širokém okolí kvalitou své výuky. Havlíčkovi rodiče se po roce za synem přestěhovali do domu na rohu náměstí a Matěj Havlíček si zde zřídil obchod. V tomto domě je dnes muzeum.
Karel Havlíček dokončil roku 1840 středoškolská studia v Praze na filozofickém semináři. Příchod do hlavního města Čech, kde žilo zhruba 140 000 obyvatel, na něj měl obrovský dopad. Zde se totiž soustředila většina českých obrozenců. Havlíček se brzy seznámil s několika studenty, především s Vilémem Gablerem a Františkem Jirglem. Společně přistoupili k tehdejšímu rituálu, tzv. vlasteneckému křtu, kde Havlíček přijal dle svého rodiště jméno Borovský. Pod tímto pseudonymem do budoucna nejednou vystupoval. Vliv poměrů v Praze Havlíčka motivoval se plně zaměřit na samostudium češtiny a slovanské literatury. Českou společností tehdy hýbala idea slovanské vzájemnosti jako forma obrany české kultury a jazyka proti německému vlivu. Havlíček nechtěl být v tomto směru pozadu. Jemu nejsympatičtější byli Jihoslované a s některými z nich navázal velmi úzké styky. Jako by našel smysl svého života. S přáteli pořádali sezení, kde měli velikášské obrozenecké plány. Ve studiích chtěl pokračovat na kněžském semináři, ovšem poměry v Klementinu a celkový stav a chování v církvi jej nejen od studia odradily, ale též otřásly jeho křesťanskou vírou. Ze semináře byl po roce vyloučen, ale ideu působit na lid neopustil. Ovšem následná snaha stát se učitelem také nevyšla. V červnu 1842 vyrazil pěšky poznat svět a nohy jej donesly do Krakova, Vysokých Tater či do Liptovského Svatého Mikuláše. Potřeboval si pročistit hlavu.
Po návratu z cest se nadále věnoval samostudiu, až zaujal opatrovníka univerzitní knihovny Pavla Josefa Šafaříka. Ten mu v říjnu roku 1842 nabídl práci u svého přítele, univerzitního profesora v Moskvě. Nadšený Havlíček okamžitě přijal. Český národ tehdy viděl v Rusku velkou oporu, ne-li rovnou svého vůdce, proti silně postaveným Němcům a Maďarům, kteří žili na úkor slovanských národů v Habsburské monarchii. Existovala obava, že Němci chtějí Slovany asimilovat a bezpečí existuje pouze v přátelství s jinými Slovany. Havlíček chvátal konečně se do opěvované země ruské podívat. Neodradilo jej ani oddalování výdeje povolení k vycestování, díky němuž alespoň poznal ve Lvově rodinu Karla Vladislava Zapa. Do Moskvy dorazil počátkem února 1843 a byl ohromen. První měsíce viděl carskou říši Slovanů v zářivých barvách, ale následovalo vystřízlivění. Po zkušenostech s chováním panstva k poddaným jako k otrokům, přetvářkou a povrchností církve a společenské elity se jeho názor v záchranu Ruskem razantně změnil. Když ruský pán nechá žít v bídě svého poddaného, jak asi bude vypadat vztah Ruské země k jiným zemím slovanským? Nakonec mezi ním a jeho ruskými živiteli došlo k roztržce a Havlíček v červenci 1844 opustil zemi. Zkušenosti z této cesty následně sepsal a vznikly tak dodnes známé Obrazy z Rus.
Havlíčka po návratu do Čech zastihla zpráva o smrti otce. Rozhodl se pobýt nějaký čas v Německém Brodě u své matky. Jeho neutuchající vlastenecká aktivita vedla v tomto malém venkovském městě k organizaci ochotnického divadla a k první vážné lásce s dcerou místního měšťana Fany Wiedenhöfferovou. Touha si dívku vzít jej donutila odjet v dubnu 1845 do Prahy a živit se spisovatelstvím. Ačkoliv se zde Havlíčkovi brzy otevřela cesta k závratné kariéře, ze svatby nakonec sešlo. Díky časopiseckým příspěvkům začal navazovat nové a důležité kontakty s předními osobnostmi českého života. Významným okamžikem byla jeho ostrá kritika novely Josefa Kajetána Tyla „Poslední Čech“, kde poprvé úspěšně uplatnil svůj mistrovsky vybroušený jazyk a smysl pro ironii. Havlíček zde vyzval národ, aby přestal o vlastenectví mluvit či psát a začal se vlastenecky chovat a konat. Navíc perfektně odolal Tylově očekávané zlostné reakci. Velká část české inteligence v čele s Palackým spatřila v Havlíčkovi nového spojence. Proto když Karel Vilém Medau převzal koncem roku 1845 vydávání Pražských novin, věděli František Palacký i Pavel Josef Šafařík, koho mu doporučit jako nového redaktora. Karel Havlíček tak stojí počínaje novým rokem 1846 v čele novin, aniž by do té doby vůbec kdy pomyslel, že by se mohl stát novinářem. Začaly vycházet fenomenální články, kde demontoval ideu slovanské vzájemnosti a naopak poukazoval na potřebu federace habsburské monarchie jako cestu smíru mezi národy v ní žijící a tím zajištění bezpečí před Rusy na jedné a Němci na druhé straně hranic. Též upozorňoval na potřebu vyšší české technické školy, popisoval smysl obcí, parafrázoval zahraniční události a mnoho dalšího. Havlíček tak stál u přerodu českého kulturního hnutí v hnutí politické. Vše za nemalé pozornosti rakouských úřadů a policie.
Jak jeho hvězda stoupala, stával se stále oblíbenějším a vlivnějším. A tak když roku 1848 padl původní režim a uvolnily se poměry ve státě, přešel Havlíček z vládních Pražských novin do nově zřízených novin Národních. Ty byly nezávislé a zcela v jeho režii. V osobním životě se Havlíček téhož roku oženil s Julií Sýkorovou, dcerou panského lesníka z Proseče u Pelhřimova. Spolu měli jedinou dceru Zdenku (viz: Život Zdenky Havlíčkové).
Příslib konstituce roku 1848 po letech vlády absolutismu nejen jeho naplnil nadšením a optimismem. Ovšem předlouhé dohadování poslanců v ústavodárném sněmu, potlačené revoluční bouře v Praze a ve Vídni pouze pomohly reakčním silám, aby se zformovaly. Tyto síly nalezly oporu v osobě mladičkého císaře Františka Josefa I., který nastoupil na trůn po abdikaci Ferdinanda I. dne 2. prosince 1848. Sílící a postupně se prosazující odpor vlády proti konstitučním tendencím v monarchii vyvrcholil vydáním vlastní vnucující ústavy 4. března 1849 a rozehnáním ústavodárného sněmu o tři dny později. Počáteční nadšení lidu nahradilo zklamání a apatie. Havlíček jako jeden z mála upozorňoval na vzrůstající moc reakce a postupné opětné omezování ještě před nedávnem nabytých svobod. Za to byl souzen, a ačkoliv zproštěn obžaloby, bylo mu úředně nakázáno v lednu 1850 Národní noviny zastavit.
Havlíček se odmítal vzdát publicistické činnosti, ačkoliv po postupném odmlčení české inteligence včetně Palackého zůstal v boji proti soudobému režimu zcela sám. Oporu našel v Kutné Hoře u tiskaře Františka Procházky, který se jako jeden z mála tiskařů v zemi nebál nepohodlného Havlíčka vydávat. Tak vyšlo v květnu 1850 první číslo „Slovana, časopisu věnovaného politickým a vůbec veřejným záležitostem slovanským, zvláště českým“. Jeho vydávání trvalo více jak rok a je považováno za vrchol Havlíčkovy novinařiny. Nakonec Slovana v srpnu 1851 na silný nátlak úřadů sám novinář zastavil a s tím přišel na čas definitivní konec nezávislé žurnalistiky v zemi.
Nastupující centralismus a vláda absolutismu dostávaly od Havlíčka skrze jeho časopis Slovan tvrdě zabrat. Havlíček se pohyboval perfektně v mezích zákona a ani žaloba posvěcená nejvyššími politickými kruhy nedopadla u soudu v Kutné Hoře v listopadu 1851 zdárně. Naopak si vláda utrhla ostudu, a i když dokázala zákonem „na míru“ Slovana zastavit, Havlíček představoval problém svou přítomností. Bylo tedy se souhlasem samotného císaře Františka Josefa I. rozhodnuto o jeho deportaci do tyrolského Brixenu, která proběhla v půli prosince 1851. Havlíček se po ukončení Slovana přestěhoval s rodinou z Kutné Hory k matce do tohoto domu v Německém Brodě. V noci jej probudili četníci a bylo mu ohlášeno, ať si sbalí a nastoupí do připraveného kočáru. Zpočátku vůbec netušil, co bude následovat. Zda jej vezou do vězení či odvážejí za hranice. Po zhruba dvou dnech cesty se dozvěděl, že bude deportován do Brixenu, malého katolického německého města v Alpách dnešní Itálie. Havlíček zde strávil tři a půl roku, a ačkoliv mohl být navštěvován rodinou, příbuznými, psát přátelům do Čech a pohybovat se volně po městě a nejbližším okolí, byl dokonale izolován od dění v Českých zemí bez jakékoliv možnosti tamější vývoj
ovlivnit. Paradoxně i přes velkou Havlíčkovu oblíbenost doma se nikdo proti jeho odvozu významněji nevzepřel. Císař a jeho vláda o pár dní později 31. prosince 1851 veřejně oznámily tzv. „silvestrovskými patenty“ zrušení dosavadní ústavy a i přes některé právní svobody znamenal počátek roku 1852 de facto přechod k absolutistickému státnímu zřízení, které trvalo osm dalších let. Pro Karla Havlíčka byl pobyt v Brixenu utrpením. Absolutní nemožnost cokoliv ovlivnit, jakkoliv konat a podílet se na velkých věcech aktivního Havlíčka doslova užírala. Jeho činnost se omezila na vycházky, rozhovory s pár jedinci, psaní dopisů domů a především na sepsání jeho pověstných satir – Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra a Král Lávra. Vláda jej úmyslně v Brixenu zdržovala z obavy nadcházející Krymské války a Havlíček sám nejednou přemýšlel o emigraci. Jeho pobyt ale měl jednu výhodu – zdravé horské prostředí potlačovalo projevy tuberkulózy, kterou se nakazil od své ženy.
Havlíčkovi povolily úřady návrat až v květnu roku 1855 pod podmínkou, že se vzdá spisovatelské činnosti. Havlíček souhlasil a spoléhal, že jeho budoucnost bude zajištěna ve švagrově pokrývačské firmě. Měl vše v podstatě naplánované a o to větším šokem byla zpráva, která jej zastihla nedaleko Německého Brodu. Jeho žena Julie byla tři týdny mrtvá. Zemřela v necelých třiceti letech na oubytě čili na následky tuberkulózy. Havlíčkovi se doslova zbořil svět a navíc zjistil, že je stále stejně hlídán a omezován jako byl v Brixenu. Na cestu mimo Německý Brod potřeboval vždy povolení, nemohl začít pracovat v Praze a jeho dcera Zdenka tak raději zůstávala u příbuzných. Havlíček zůstával osamocen, přijel do zcela jiné atmosféry, než kterou koncem čtyřicátých let pomáhal vytvářet. Režim se utužil a dřívější čeští vlastenci se stáhli z politického života. Havlíčkovi známí a přátelé se báli, aby se stykem s ním nezkompromitovali. Havlíček při tomto zjištění byl možná rád, že se novinařiny vzdal, protože již evidentně nebylo pro koho psát. Úřady a policie ovšem pouze na jeho slova nedaly, hlídaly jej neustále a byly na vážkách mu povolit náhlou žádost v květnu 1856 o převoz do Prahy a následně do lázní Šternberk za účelem léčení. U Havlíčka se totiž naplno projevila pobytem v Brixenu potlačená, ale skličujícími podmínkami zpět v Čechách urychlená pokročilá tuberkulóza. Havlíčkův osud byl zpečetěn a tím se vládě vytrhnul trn z paty co s ním. Karel Havlíček zemřel 29. července 1856 ve věku necelých 35 let a je pochován na Olšanském hřbitově v Praze. Jeho následný pohřeb, kam za ním přišli – poněkud pozdě – všichni jeho známí, přátelé a obdivovatelé, se stal jednou z mála manifestací proti stávajícímu režimu tehdejší doby a byly zde položeny základy pozdějšího havlíčkovského mýtu.
Augustin Smetana
15. června 1814 v Praze - 30. ledna 1851 v Praze
Byl nejstarším synem kostelníka u sv. Haštala na Starém Městě pražském (pocházel z třinácti dětí). Díky nadaci kláštera křížovníků vystudoval piaristické gymnázium (1830) a poté dva roky tehdejší filosofické fakulty. V roce 1832 jako novic křížovnického řádu započal teologická studia a v roce 1835 vykonal řádové sliby. Pro jeho filosofický vývoj bylo podstatné setkání z Franzem Exnerem (1802–1853), který mu zpřístupnil svou knihovnu. Po vysvěcení na kněze (1837) pokračoval ve filosofických studiích a po krátkém působení jako duchovní správce v Chebu a Dobřichovicích promoval jako doktor filosofie (1841). S Exnerem poté podnikl cestu do Německa, kde se podrobněji seznámil s německou filosofií a po odchodu Exnera do Vídně se stal tzv. suplentem filosofie (do roku 1847). Smetana se poté ucházel o profesuru na univerzitě, přičemž spoléhal mj. právě na doporučení Franze Exnera, který však – na základě informací o Smetanově účasti na revolučních událostech roku 1848 a jeho demokratických postojích – jeho kandidaturu nepodpořil. Jistou roli zde sehrál také Smetanův „filosofický obrat“ – Smetana jako první u nás opustil ortodoxní herbartismus (který ovládal intelektuální ovzduší univerzitní i veřejné až do sklonku 19. století) a přiklonil se spíše (byť nikoliv jednoznačně) k tradici německé klasické filosofie, dokonce k Hegelovi a jeho radikálním nástupcům („hegelovská levice“). Pozoruhodné je i to, že Smetana vysoce cenil filosofii Feuerbachovu, což u nás bylo zcela neobvyklé, ba nemístné. Výsledkem bylo, že Smetanovi se nepodařilo získat ani neplacenou hodnost soukromého docenta, neboť to vyžadovalo „vysvědčení zachovalosti“, jež mu církevní místa (vzhledem k jeho odchodu z domu křížovnického řádu) nevydala. V roce 1848 byl nicméně děkanem filosofické fakulty, poté krátce pracoval pod patronací Františka Palackého v jeho časopise Union (činnost mu byla nepříjemná, protože neodpovídala jeho filosofickému naturelu). V září 1850 veřejně sdělil, že vystupuje nejen z řádu, ale i z církve. Nato byl církevně exkomunikován. Smetana popsal život exkomunikovaného psance v pozoruhodné autobiografii, která je dodnes čtivá a v mnohém poučná (například úvaha o špiclování). Na smrtelném loži, obklopen svými přáteli, přijal návštěvu kardinála knížete Schwarzenberga, který se jej pokusil vrátit církvi, Smetana nicméně setrval na svém. Jeho pohřeb se stal manifestací zejména studentské mládeže, která vyjadřovala své sympatie s jeho demokratickými postoji i svůj tichý nesouhlas s konstituční sice, ale stále ještě absolutistickou monarchií.
Vincenc Vávra Haštalský
Prokop Chocholoušek
Ferdinand Rainer
Josef Václav Radecký
Josef Václav Antonín František Karel, hrabě Radecký z Radče se narodil v Třebnicích u Sedlčan dne 2. listopadu 1766. Třebnice jsou malá obec 4 kilometry západně od Sedlčan, dnes jejich součástí. Třebnice vlastnil koncem 16. století Jakub Krčín z Jelčan, od roku 1646 Jan Černín z Chudenic a v roce 1659 statek koupil hejtman Vltavského kraje Jan Jiří z Radče a na Uhřicích. Maršálovými rodiči byli Petr Eusebius Radecký a Marie Venantia z Lažan.
Barokní zámek v Třebnicích postavil po roce 1760 maršálův otec.
Josef Václav se chtěl věnovat vojenskému řemeslu, ale pro nedostatečné fyzické předpoklady byl zprvu odmítnut. Nakonec se stal v roce 1784 ve věku osmnácti let kadetem kyrysnického pluku. V roce 1798 se oženil s s Františkou, hraběnkou Strassoldo – Grafenberg, z manželství vzešlo pět synů a tři dcery. Rychle postupoval v hodnostech díky svým schopnostem a prokazoval své velitelské schopnosti - byl mimo jiné pobočníkem generála Laudona. Od roku 1809 byl náčelníkem generálního štábu monarchie.
Na sklonku své kariery byl od roku 1829 velitelem pevnosti Olomouc a proslul jako budovatel města a jeho vybavení (dnes bychom řekli infrastruktury), k sedmdesátým narozeninám byl v roce 1836 císařem Ferdinandem V. (I.) jmenován polním maršálem. V bouřlivém roce 1848 byl znovu povolán na italskou frontu, kde porazil vojska italských revolucionářů a sardinského krále. Po vítězství byl jmenován místodržícím v Miláně, kde také ve věku 92 let zemřel v důsledku banálního úrazu. V té době složil na jeho počest Johann Strauss starší slavný Radeckého pochod.
Císař František Josef I. si přál, aby byl maršál výjimečně pohřben v rodinném pohřebišti Habsburků v Kapucínské císařské hrobce ve Vídni, za zvláštních okolností posléze spočinulo jeho tělo ve vojenském památníku na Heldenbergu severozápadně od Vídně.
Sloužil věrně pěti císařům: Josefovi II., Leopoldovi II., Františkovi II., Ferdinandovi V. a Františku Josefovi I.
Josef Thille
spisovatel český * 1818 v Oberheimu (Německo), zemřel 21.3. 1900 v pražském Karlíně.
Po odborných vojenských studiích vstoupil r. 1836 do r.-u. armády, kde se r.1846 stal poručíkem, r.1849 pak nadporučíkem a r.1859 setníkem. Jako setník v bitvě u Solferina byl raněn do hlavy, načež r.1864 pro churavost vstouil do výslužby a žil potom ve vojenské invaidovně v pražském Karlíně. Thille byl z nejvzdělanějších důstojníků a jemu bylo svěřeno sepsání "Dějin 11.pluku pěchoty" k jehož vydání nedošlo. Jen úryvky z díla Thille uveřejnil ve vojenském časopise "Žižka" r.1871 pod titulem "Jak vyvinulo se zřízení rakouských pluků od války 30.leté až do nynější doby". O sobě sepsal a vydal "Pavel Poctiva, dokonalý vojín" (Praha 1873, též něm.) dále "K dějinám třicetileté války od r.1621 do 1648 (t.1879, Matice lidu XIII. roč. č.4), spolu s F. Čenským : "Česká válka od r.1618 do r.1622 (t.1875) a "K dějinám třicetileté války" (díl I. od r.1621-34, t.1879)
Tomáš Burian
spisovatel český (* 1802 v Praze, +1874 v Novém Městě za Vídní)
Již jako chlapec pod vlivem Jana Jeníka rytíře z Bratřic, u něhož otec Tomášův byl komorníkem, přilnul upřímně k mateřskému jazyku, a protože pro hmotný nedostatek nemohl pokračovati ve gymnasijních studiích vstoupil již ve věku 14. let do 5. dělostřeleckého pluku. Jako voják se po dvě léta v Praze zdokonaloval v češtině a když byl r. 1818 pražský prapor přeložen do Terezína, bylo mu svěřeno učitelství na škole v jeho setnině. R. 1819 dostal se pak do plukovní školy v Pešti a r. 1821 poslán do Vídně do vyšší školy dělostřelecké, ze které r. 1825 vyšel jako Feuerwerker (ohněstrůjce). R. 1828 přišel opět do Pešti k dělostřeleckým výzkumům a odtud opět do Vídně, kde byl ustanoven učitelem geometrického rýsování, polního pevnostního stavitelství a dělostřelecké nauky ve škole 2. dělostřeleckého pluku . R. 1831 povýšen na poručíka(Leutnant) a po přesazení k 11. pěšimu pluku jmenován profesorem české řeči a literatury na vojenské akademii v Novém Městě za Vídní, kde pak působil 26 let. Do r. 1851 postoupil na majora a od r. 1857 po odchodu do výslužby žil až do své smrti v Novém Městě za Vídní.
Psal hlavně o věcech vojenských a byl ve vojenské terminologii autoritou, tak, že Jungmann vzal od něho do svého slovníku všecky vojenské terminy, dílem vybrané ze starých vojenských spisů , dílem nově vytvořené. Sem náleží i jeho pojednání "České puškařství " (Časopis Českého Musea, 1828) a "Objasnění zastaralých názvů ve válečném umění Čechů X II. stol. " (tamtéž 1836). Rukopisem zůstalo "České válečnictví od nejstarších dob až do XVI. stol. " a "Německo-český slovník názvosloví vojenského". Vojenské pojednání Václava Vlčka z Čenova z XV. století: "Naučení ku králi Vladislavovi, kterak se maji šikovatí jízdní, péší a vozyu " zpracoval do němčiny.
Dále přeložil některé spisy o službě vojenské, jako "Předpis služby pro sprostého vojáka, svobodníka a buheníka c. k. pěchoty " (Praha, 1834); "Cvičeni se ve zbrani c. k. pěchoty " (Praha,1835); "Předpis služby při c. k. jízdě " (Praha, 1836); "Pravidla vojenského cvičení c. k. řadové pěchoty " (Vídeň, 1848). Jako profesor češtiny napsal také učebnice: "Ausführliches theoret.-praktísches Lehrbuch der böhm. Sprache für Deutsche" (Praha a Hradec Králové, 1839: 3. vyd. 1850 a 1859); "Malá chrestomatie", vyňatá z téže mluvnice (Praha, 1844). Vedle drobnějších praci v "Časopise Českého Musea " a ve "Květech " uveřejnil v těchto (1841) "Popsání dvou starých knih " (rukopis bíblí české z r. 1456 a rukopis modlicí knihy Karla IV.).
Lze tedy oprávněně říci i o T.Buriánovi, že jako vlastenec patřil také k tvůrcům české vojenské terminologie.
Mořic Fialka
Narodil se v rodině lékaře. Studoval na staroměstském gymnáziu a četba řeckých klasiků ho přivedla k myšlence stát se vojákem. Roku 1859 byl jmenován místním velitelem v Tridentu (pomáhal tam zraněným v italské válce - viz Bitva u Solferina) a o rok později v Mantově. Roku 1862 byl přeložen do Krakova. Jeho synovcem byl Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský. Fialka na něj měl velký vliv, zejména na vojenské akademii, kdy na něho dohlížel a posiloval v něm české národní cítění.
Matěj Milota Zdirad Polák
Matěj Polák byl básník, zúčastnil se různých vojenských tažení, působil jako profesor na vojenské akademii.
Matěj Polák se narodil v rodině ševce. Po skončení studií byl výpomocným učitelem. V napoleonských válkách se přihlásil jako dobrovolník do armády. Jeho vojenská kariéra byla úspěšná, byl stále povyšován a v roce 1849 dosáhl hodnosti generálmajora. Později byl profesorem češtiny a válečné historie na vojenské akademii ve Vídni. Jeho vztah k české kultuře byl ke konci velmi chladný, rodina se zcela poněmčila.
Emanuel Solomon Friedberg Mírohorský
Emanuel Salomon svobodný pán z Friedbergu patří nepochybně k těm nejbarvitějším postavám druhé poloviny 19. století žijícím na území Rakouska-Uherska. Tento svého druhu renesanční člověk byl až za hrob český vlastenec, malíř – žák Josefa Mánesa, náruživý spisovatel, vegetarián, abstinent, ke stáru odpůrce automobilismu, zubních náhrad a zapřisáhlý nekuřák, především však voják, který svými schopnostmi a pílí dosáhl hodnosti polního podmaršálka. V letech 1848 a 1849 absolvoval jak tažení v Itálii, tak v Uhrách. Tak zvanou druhou italskou válku za nezávislost strávil na velitelství u 6. armádního sboru v Linci a na bojiště se nedostal.
Potom působil krátce v Lublani, z níž zamířil do Verony, kde byl jeho nadřízeným Ludwig von Benedek. Friedberg šedesátá léta strávil převážně v Benátsku. Cestoval mezi Mantovou a Veronou, ale povinnosti ho zavedly i do Temešváru a Pančeva. Během války roku 1866 byl povolán na italské bojiště, kde se rakouským silám na rozdíl od severního válčiště dařilo.
Po této válce působil tři roky jako náčelník štábu v Zadaru, následně velel 78. pěšímu pluku v Osijeku ve Slavonsku (dnes v Chorvatsku), tak i stejnojmenné pevnosti, dále prošel již jako generálmajor službou v Komárně, kde velel brigádě. V roce 1875 byl přeložen do Pešti, po dalších třech letech do Lvova, kde se dočkal hodnosti polního podmaršálka a funkce divizionáře. Do výslužby odešel prvního listopadu 1883 snad kvůli příliš expresivně vyjadřovanému českému vlastenectví. Přesto byl vyznamenán řádem železné koruny II. třídy a o rok později povýšen na svobodného pána.
Zemřel, vzhledem k jeho vztahu k automobilismu, poněkud ironicky roku 1908, když ho na Václavském náměstí automobil srazil. Bylo mu nedožitých 80 let.
Námi představovaná Friedbergova publikace, jež nese název Před čtyřiceti lety s podtitulem Ze svých pamětí na vojenský pobyt v knížectví Valašském r. 1856, se vztahuje, jak je již předesláno v podtitulu, k jeho službě na území dnešního Rumunska. Vzhledem k právě probíhající krymské válce byla totiž na území Valašského i Moldavského knížectví přítomna rakouská armáda, která zde plnila roli „mírových“ jednotek a zajišťovala administrativní chod obou zemí stejně jako jejich neutralitu v konfliktu. Friedberg s několika dalšími důstojníky zde měl za úkol mapování terénu.
Friedberg-Mírohorský popisuje přípravy k odjezdu, nakupování potravin i výbavy, srdceryvný odjezd z Prahy a zážitky z cesty konečně i ze samotného pobytu ve Valašsku. Friedberg se věnuje nejen vojenským záležitostem, ale velkou část textu knihy tvoří popis zvyků a odlišností místního obyvatelstva ať už křesťanského, židovského či muslimského původu. Lze říct, že pobyt v „knížectví Valašském“ patřil k Friedbergovým nejhezčím, sám v těchto pamětech napsal: „Pamatuji málo okamžiků v celém žití svém, kdybych se cítil tak potěšen, ulehčen, ba oblažen jako tehda ve vědomí dokonané úlohy mozolné a klopotné a v jistotě blízko nastávajícího odjezdu ze země nad jiné zajímavé, ale přec jen nepohodlné. Příběhy a osudy a i nejprotivnější v létě právě minulém byly šmahem zapomenuty i ty nejnovější, nejsvěžeji v paměti jsoucí, alespoň ta dalece a památka na ně přítomným blahem tak zastřena, že jsem je viděl daleko za sebou jen jako růžovou mlhou radosti a na ně si vzpomínal co na muky šťastně přetrpěné. Do smrti vzpomínka, kterou bych neprodal, kdyby to bylo vůbec možným, za žádný peníz.“
Friedbergova publikace, kterou nechal vydat v nakladatelství dr. Františka Bačkovského v Praze roku 1894, je svázána v pevné kartonové vazbě a obsahuje 42 autorem vypracovaných žánrových ilustrací. Vzhledem ke svému pojetí se jedná o velmi zajímavý cestopis s výraznými etnografickými prvky, jež nabízejí badatelům možnost poznat nejen každodenní život důstojníka v rakouské armádě, ale zejména civilní každodennost v periferních částech jihovýchodní Evropy.
Boleslav Jablonský
Boleslav Jablonský, jehož vlastní jméno bylo Karel Tupý, byl český básník a kněz. Narodil se jako nejstarší ze šesti sourozenců dne 14. ledna 1813 v Kardašově Řečici, jenž leží nedaleko Jindřichova Hradce. Jeho nadání si povšimnul místní kaplan Matěj Paták a přimluvil se u rodičů, aby Karla poslali studovat. Karlův otec, jenž byl mlynářem, nakonec svolil, avšak pod podmínkou, že bude studovat na kněze.
Tak se stal v roce 1826, ve svých třinácti letech, Karel Tupý studentem gymnázia v Jindřichově Hradci. Ač v té době byla výuka vedena v němčině, měl štěstí na pedagogy, jenž se snažili své žáky vést k lásce k českému jazyku a také k literatuře. Čerpali především ze Slovesnosti Josefa Jungmanna.
V roce 1832 pak odjel studovat filozofii do Prahy. Byl přesvědčen o svém poslání šířit české národní povědomí prostřednictvím psaní. Při studiích se přidal k literárním vlastencům vedeným Josefem Kajetánem Tylem. V té době také prostřednictvím časopisu Jindy a nyní publikoval své první básně. Po ukončení studia filozofie se podvolil přání svého otce a vstoupil do kláštera na Strahově mezi premonstráty. V té době však mladý Karel okouzlen dojmy společenského života vlasteneckých kruhů viděl svou budoucnost poněkud jinak. Po roce studia se rozhodl, že zasvětí svůj celý budoucí život literatuře a z kláštera společně se dvěma přáteli tajně odešli.
Za almanach Vesna, jenž sepsal a který byl velmi rychle rozprodán, se dočkal finanční odměny. Občas si také zahrál s Tylovou společností divadlo. Avšak odměna za almanach byla časem pryč a on se musel pod tíhou existenčních starostí v roce 1837 vrátit zpět do kláštera. Tam začal psát již pod pseudonymem Boleslav Jablonský.
V roce 1843 by vysvěcen na kněze a stal se kaplanem v Radonicích nad Ohří. Věnoval se zde i výuce dětí na zdejší farní škole. V tomto období napsal mnoho básní, jež vyšly ve sbírkách Písně milosti a Moudrost otcovská. Nezapomněl ve své tvorbě ani na katolíky (knihy Růže sionská či Vítězství kříže). Poměrně velký ohlas sklidila báseň Tři doby země české z roku 1846.
V červnu 1847 byl však přeložen do Polska, kde poblíž Krakova převzal správu kláštera Zwierzyniec a pod něj spadajících farností. Párkrát ještě navštívil svůj rodný kraj, ale v Polsku již zůstal až do své smrti. Přesto byl ve své domovině dlouhá léta nejčtenějším českým básníkem. Boleslav Jablonský zemřel v Krakově 27. února 1881 ve věku 68 let. Pohřben byl však nakonec v Praze na Vyšehradském hřbitově.
František Sušil
Významná osobnost českých dějin, František Sušil (14. června 1804 – 31. května 1868), působil jako kaplan také v Bohuticích (olbramovicko – bohutickým kaplanem byl v letech 1827 – 1836). V roce 1867 položil základní kámen bohutického kostela.
František Sušil byl přední národní buditel, sběratel moravských lidových písní, překladatel, myslitel, básník a theologický badatel. Jeho "Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými" se staly vzorem jeho následovníků na sběratelském poli moravské lidové písňové poezie. Vrchol jeho překladatelské činnosti představuje překlad a výklad "Nového zákona". Svou tvorbou inspiroval k mohutným skladbám i skladatele Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka.
František Sušil se narodil v Rousínově 14. června 1804. Jeho otec Fabián Sušil nebyl zdejší, oženil se však s dcerou rousínovského měšťana Terezií Pospíšilovou. Fabián Sušil byl člověkem zkušeným, národně uvědomělým, milujícím knihy a také trochu písmákem. Rodiče poskytli Františkovi první a poctivý základ výchovy. Dali ho i vyučit hudbě. František si oblíbil hru na flétnu a na klavír. Byl členem rousínovské kapely. K hudbě se pak vrátil zvláště v lidových písních moravských. V roce 1827 vystudoval bohosloví a jako kněz působil na řadě míst. Od roku 1837 byl profesorem bohosloví v Brně. František Sušil zemřel 31. května 1868 v Bystřici pod Hostýnem.
František Sušil byl autorem básní s náboženskými i vlasteneckými motivy, překládal a napsal i teoretickou práci (Krátká prosodie česká). Jeho hlavní zásluhou byl sběr lidových písní. Již roku 1824 požádal Čelakovský Sušila, aby mu dodal z Moravy lidové písně pro jeho sbírku Slovanských národních písní.
První sbírku Moravské národní písně připravil Sušil v roce 1832 (vyšla 1835 v Brně), obsahovala 190 písní a 14 zlomků. Pokračoval ve sbírání písní o prázdninách a svátcích a roku 1840 vydal Moravské národní písně. Sbírka nová, kde už bylo 586 písní, otištěny byly jen písně světské. Rozšířené vydání vycházelo v sešitech od roku 1853 pod názvem Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými, poslední sešit vyšel roku 1856.
Kompletně vyšla celá sbírka roku 1860, obsahovala 2256 písní (a další texty písní pod čarou, celkem 2361 písní). Třetí vydání Sušilovy sbírky vyšlo roku 1941 v nakladatelství Čin v Praze, čtvrté vydání roku 1951 v nakladatelství Vyšehrad.
Jaroslav Vrchlický
Josef Kajetán Tyl
Adolf Heyduk
Adolf Heyduk byl český spisovatel, básník, člen skupiny májovců.
Adolf se narodil 6. června 1835 (v některé literatuře se mylně uvádí 7. červen). Otec byl truhlář, později se stal majitelem usedlosti a hostinským. Matka byla obdivovatelkou lidových písní, dědeček pak český bratr. Oba posledně jmenovaní měli na Heyduka obrovský vliv. Chlapec vyrůstal s dalšími 5 sourozenci, s nimiž udržoval i v dospělosti vřelý vztah. Základní školu vychodil v rodném Rychmburku a ve Skutči. Potom studoval německou podreálku v Poličce a nakonec českou vyšší reálku v Praze v Panské ulici. Již zde přispíval do studentského časopisu. Po maturitě nejprve studoval techniku v Brně, po roce přešel na techniku do Prahy. Navštěvoval však i přednášky z umění a dějin umění. Po absolvování školy byl nejprve kresličem na stavbě turnovsko-kralupské dráhy, potom asistentem kreslení na novoměstské reálce. V roce 1857 se seznámil s Janem Nerudou, se kterým udržoval přátelství po celý život. Vystřídal ještě několik postů profesora kreslení nebo krasopisu. V Písku, kde také pracoval jako učitel, se oženil se svou bývalou žačkou Emilií Reinerovou, z manželství vzešly dvě dcery - Jarmila a Ludmila, ale obě zemřely v dětském věku. Během života také podnikl mnoho zahraničních cest: na Slovensko, do Itálie, Hamburku, Porýní, na Kavkaz. V roce 1896 byl jmenován školním radou, roku 1899 odešel do důchodu. Zemřel v nedožitých 88 letech a pohřben je v Písku.
Heydukova tvorba se soustředila hlavně na poezii, která vykazuje po celé období neměnné rysy. Vycházela z lidové slovesné tvorby a obracela se hlavně k lidovému čtenáři. V prvotině Básně je poněkud ovlivněn přátelstvím s Nerudou a najdeme zde i básně se společenskou tematikou. V oddíle Cigánské melodie vyjadřuje například touhu českého národa po životě, který by nebyl spoután politickými a společenskými normami. Heyduk se také ve svých básních velmi často opírá o osobní zážitky, sbírka Lesní kvítí například čerpá z přírody, zatímco Cimbál a husle ze zážitků z návštěvy Slovenska. Ze šťastných i smutných událostí prožívaných se ženou a dětmi vznikly pak sbírky V zátiší nebo Zaváté listy. Vlastenecké zaměření mají sbírky Šípy a paprsky a historizující Oldřich a Božena. Heyduk je autorem i drobných epických útvarů, jako například Na přástkách, Na černé hodince, Za dlouhých večerů. V pozdějších sbírkách je jasně cítit pocit stáří a smrti - Černé růže. Mnohé Heydukovy básně byly rovněž zhudebněny, např. Antonínem Dvořákem.
Karel Jaromír Erben
František Ladislav Čelakovský
