Rodné Čechtice

     Čechtice jsou městys v okrese Benešov ve Středočeském kraji, 33 km jihovýchodně od Benešova, přičemž jižní část katastru obce tvoří hranici okresů Benešov a Pelhřimov. Žije zde 1453 obyvatel. Čechtice se nacházejí v Křemešnické vrchovině, v nadmořské výšce 478 m. Nejvyšší bod katastru – Horka se nachází až v 604 m n. m. V Čechticích sídlí Mikroregion Želivka, který sdružuje 18 obcí jihovýchodního Benešovska.

     Obec Čechtice se nachází na úpatí Českomoravské vrchoviny, ve východní části benešovského okresu, 7 km od dálnice D1. V současné době mají Čechtice i s přilehlými vesnicemi celkem 1453 obyvatel. Katastrální výměra obce činí 3941 ha. První zmínka o Čechticích je z roku 1315 a Čechtice jsou v ní označeny jako farní ves. Nejprve tu žil vladycký rod, který nesl jméno tohoto městečka. Během staletí se zde vystřídalo mnoho šlechtických rodů a majitelů panství. V letech 1656 – 1658 byl postaven Jakubem Leopoldem z Halleweilu barokní, trojkřídlý, jednopatrový zámek. Poslední majitelé zámku, který se nachází v dolní části náměstí, byli Auersperkové, od kterých obec zámek odkoupila v roce 1926 za účelem zřízení měšťanské školy. Ve střední části náměstí je radnice.

     Na domě čp. 6 je pamětní deska ( v současné době je na původním místě umístěna replika původního díla významného českého sochaře Vojtěcha Suchardy, toto bronzové dílo umělecké i historické hodnoty bylo však zcizeno v době rekonstrukce objektu v 90. tých letech) majora spisovatele Ferdinanda Čenského, který se v Čechticích 29. 5. 1829 narodil.

     Již od roku 1350 je dominantou obce kostel sv. Jakuba Staršího, původně gotický, později přestavěný ve stylu baroka.

Ferdinand  vzpomíná na své prarodiče z Načeradce v rodinné kronice

První vzpomínka na dobrého dědečka Karla sahá až do roku 1834. Tehdy navštívil jako pětiletý chlapeček Načeradec:

     "Kráčeli jsme  z otcovského domu na náměstí v Čechticích, naproti kostelu stojícímu, skrz dvůr Jaderníkův naproti našemu domu položený, mezi farou a Brůnovic zahradou, pak přes mez na Jizbický vrch. Den byl jasný, parný a brzy počal pot se líti po skráních otci i mě. Mlaďoučné mé nohy klusaly hbitě kupředu, aby jen stačily té známé rázné chůzi tatínkově. I Bůh uchovej, abych byl dal na sobě znát, že mne bolely nohy."

     "Dostoupivše temene Jizbického vrchu, stáli jsme chvilku u Třech křížů, odkud je krásná vyhlídka do celého kraje na východ, jižně a severně od Čechtic. Cesta z Pálčic k Načeradci vede již opět lesem, ale jen nakrátko. Vysoko na kopci uzřeli jsme  Pravonín s hezkým kostelíčkem a zámkem. Za Pravonínem horu Blaník, vedle ní Malý Blaník, obě hustým lesem porostlé. Ačkoliv jsme měli dobré tři čtvrtě hodiny do města, já nicméně dával najevo hbitost v chůzi, přemáhaje se. Vyhledávajíce stále jenom pěšinky, dorazili jsme k Vračkovicům a celé město Načeradec pojednou objevilo se zraku našemu. Pěšinou dolů, přes panské vedoucí, k alejím a stáli jsme u kovárny. Jen ještě několik set kroků a viděli jsme dědečkovu velkou zahradu. Byli jsme u cíle."

     "Zadní vrátka před stodolou se otevřou a z nich vystoupil kdosi. V ústrety nám vychází nevelký staroušek v krátkých spodkách, vyleštěných botách s holinkami, do nichž nohavice byly zastrčeny, jak u nás ve městě velební páni chodívají. Měl na sobě dlouhý hnědý otevřený kabát se žlutými knoflíky, ruce v kapsách u kalhot a uzřev nás, usmíval se. Já tušil, je to dědoušek. Přistoupil ke mě a políbil mě. Já mu ruku ještě políbil a hned se ho ptal, má-li hodně sliv a špendlíků. Odpověděl, že dost."